Expedice "Tobruk 98" - zpráva o expedici Sekce východ do severní Afriky

  Je sobota, 31.10.1998, okolo osmé hodiny večer, slunce zapadlo již před hodinou, právě jsme překonali Kyrenaiskou poušť a před námi se vynořují světla Tobruku. Osvětlení je jako u většiny libyjských měst velkolepé. Na první pokus se nám podaří najít malý hotel za přijatelnou cenu. Večerní prohlídkou ještě zjišťujeme, že jsme se octli v historickém centru Tobruku.
V hotelovém pokoji si večer ještě vzpomeneme na vše co jsme zažili od 16.10.1998, kdy jsme vyjeli z Brna. Na časově napjatou cestu do italského Trapani, kde jsme se nalodili na trajekt, na první noc v Africe (byla deštivá), na prohlídku kolosea v El-Djemu, na noční nepovedený přechod tunisko-libyjských hranic při kterém jsme vyčerpali tuniská víza, na korektnost úředníků při druhém přechodu tunisko-libyjských hranic, na prohlídku Tripolisu a antických památek v Leptis Magně a na dlouhou cestu do Tobruku lemovanou odpadky, živými i mrtvými velbloudy. 
Za první cíl v Tobruku jsme si vytkli najít válečné hřbitovy. Ty se nacházejí na jihu nad městem. První hřbitov, který nalézáme je francouzský. Betonové kříže jsou osazeny mramorovými deskami se jménem, hodností a datem úmrtí. Na mnohých je napsáno INCONNU - neznámý. Po zdokumentování jedeme na anglický hřbitov. Ten je podstatně rozlehlejší a jsou na něm pochováni Angličané, Australané, Novozélanďané, Indové, Arabové, Poláci a samozřejmě českoslovenští vojáci. Máme zde vlastní mohylu a každý národ má jiný typ náhrobku. Oba hřbitovy, francouzský i anglický jsou pečlivě udržovány s množstvím zeleně. Poté co jsme natočili a nafilmovali obrazový materiál odjíždíme k německé mohyle. Je to čtvercová stavba, která připomíná pevnost. Uvnitř jsou na stěnách napsána jména přes šest tisíc německých vojáků padlých v Severní Africe. Z této mohyly je krásně vidět Tobruk a okolí.

Již to není bílé město, na východě je ropný terminál s obrovskými zásobníky na naftu, přístav se zvětšil a staré město je šedé. Na západním okraji vyrostla nová část s pětiposchoďovými paneláky, které mají pískově hnědou barvu.
Do soumraku zbývá ještě pár hodin a tak se vydáváme na linii, kterou bránili naši vojáci na přelomu let 1941/1942. Po kratším úsilí nalézáme první pevnůstku vybudovanou ve skále (až večer na hotelovém pokoji jsme zjistili, že se jednalo o S23), která je částečně zasypaná odpadky. V další pevnosti, kterou jsme nalezli (S25) zůstaly zachovalé nápisy od československých vojáků. Soumrak přišel jako vždy velmi rychle a my se musíme vrátit to Tobruku.
Ráno 2.11.1998 jsme se rozhodli, že půjdeme vyfotit staré budovy Tobruku (kostel, školu, apod.) a poté odjet na perimetr. Po dotazu u policisty, jestli si můžeme vyfotit kostel absolvujeme turné po policejních stanicích, kde by nám měli dát povolení, konečně v 16 hodin nám kapitán Nadžib povolí vyfotit kostel, ale už nic jiného. V 17h 45m se nám podaří sehnat kytice, které položíme druhý den u pomníku československých vojáků na hřbitově. Bohužel v 21h 05m většina kytek zvadla, ale jiné už stejně nikde neseženeme.

V úterý 3.11. jedeme na hřbitov položit kytice za Čs. obec legionářskou a za VHK Erika Brno. Po nezbytném zdokumentování jedeme na perimetr. Za velkého horka nacházíme další pevnosti a samozřejmě také pozůstatky z II. světové války jako ostnatý drát, střepiny, plechovky (těchto pozůstatků je všude spousta), dále nábojnice, články kulometného pásu a dokonce i italský ruční granát. K moři se nedostaneme, protože ve vádí je funkční studna a nechceme riskovat potíže s policií. Po prozkoumání tohoto úseku perimetru se jedeme podívat na místo, kde bylo velitelské stanoviště. Bohužel porucha vozu způsobila, že jsme se tam nedostali. Po opravě, která skončila za setmění, se vracíme do hotelu.

Následující den, středu 4.11., strávíme celý na pozicích, začínáme v prostoru velitelského stanoviště, ale žádné pozůstatky nebo stopy nenacházíme. Pokračujeme v prohlídce do vnitrozemí až se dostaneme k pevnosti S11 ve které už nebyli Čechoslováci, ale bránili ji polští vojáci. Od ní se vracíme zpět. Nacházíme další pevnosti, ale většina z nich je zničena. Pevnost S19 „HONZA“ poblíž silnice Derna – Tobruk se nám nepodařilo navštívit, protože poblíž je postavena policejní stanice. Auto, které jsme zahlédli na odchodu z pozic bylo policejní a dostihlo nás zrovna, když jsme si začali připravovat večeři. Naštěstí se vše vysvětlí a tak nemáme žádný problém. Ten den je měsíc v úplňku a jeho východ hraje všemi barvami.

Ve čtvrtek 5.11. platíme v hotelu a odjíždíme směrem na Bir Hakim. Po dotazu na policejní stanici s námi vyrážejí dva policisté, aby nás provedli 25 km pouští a minovými poli, která tam zůstala od II. světové války. Překonání 25 km pouštní pisty nám zabere asi jednu hodinu, ale výsledek stojí za to. Nalézáme zde zbytky staré pevnosti, studnu, spoustu ostnatého drátu, kanystrů a plechovek. Také je zde opuštěný francouzský hřbitov, který je naprosto zdevastovaný. Cestu do a z Bir Hakimu lemují krátery po vybuchlých minách. Poté se naposledy pohledem rozloučíme s Tobrukem a odjíždíme směr Derna, Bengází.

Na zpáteční cestě navštěvujeme antické památky, kterých je v Libyi velké množství. V Tunisu jsme si ještě prohlédli muzeum na Marethské linii, kde se německá vojska pokusila zastavit spojence v postupu od El Alamejnu. Poslední vojensko-historickou zastávkou bylo Monte Cassino ve střední Itálii, místo tvrdých bojů let 1943–44. Zde navštěvujeme znovu vybudovaný klášter a polský vojenský hřbitov.

Cesta z Tobruku do Brna trvala ještě dalších 15 dní. Celkem jsme naším spolehlivým expedičním vozem značky SUBARU ujeli 11 910 km a spotřebovali jsme 975 litrů benzínu.

Další fotky si prohlédněte v naší fotogalerii !!
Video si prohlédněte zde !!

Jiří Kučera