EXPEDICE MURMANSK 2006
(2.díl)

Na pozůstatky 2. světové války jsme narazili až když jsme se blížili k Murmansku. Udělali jsme si menší zajížďku a jeli jsme navštívit Alakurtti. Toto bývalé finské město připadlo po rusko – finské válce Rusku. V době 2. světové války bylo jedním z cílů postupujících vojsk Osy, která chtěla přetnout strategicky důležitou železniční trať Murmansk – Petrohrad. Dnes je Alakurtti opět ruské a je vzdáleno cca 60 kilometrů od finských hranic a kromě obřích kasáren pohraničních vojsk v něm není nic zajímavého. Vojska Osy byla zastavena na tzv. Vermanově linii. Ta byla vybudována na břehu říčky Verman, která protéká mezi dvěma jezery (Nižnyj Verman a Verchnyj Verman). Vojska Osy tvořili především finští vojáci a těm se moc útočit nechtělo. Jak jsme se přesvědčili, Rusové vybudovali zákopový systém zvící kvalit 1. světové války. Dokonce jsme nalezli vydřevený bunkr pro asi 76mm dělo. Ruské zákopy nebyly bojem poškozené, zatímco zákopy na straně Osy, které byly podstatně jednodušší, obklopovalo množství kráterů, střepin, ostnatého drátu a dalšího válečného „šrotu“, svědčícího o intenzivních bojích. Ty probíhaly v roce 1944, kdy Rudá armáda vytlačovala německo-finská vojska ze všech pozic. U této linie lze nalézt památník a mapu znázorňující boje v této oblasti.
Cestou do Murmanska jsme projížděli další města, které byly za války významné, například Kandalakša – kde se nachází velké seřaďovací nádraží a přístav v Bílém moři, Mončegorsk – obří ocelárna (a panelové sídliště zaměstnanců této ocelárny, jinak nic jiného), kde se za 2. světové války vyráběly pancéřové pláty, mimo jiné i pro tanky T34.
A tak jsme konečně ve středu 26.7.2006 v odpoledních hodinách přijeli do Murmansku. Bylo zataženo, foukal studený vítr a teploměr ukazoval 8°C. Díky tomuto počasí, jsme měli alespoň na chvíli pokoj od komárů, kteří nás obtěžovali od vstupu do Ruska. První, co jsme jeli navštívit, byl pomník neznámého vojína. Tato obrovská betonová socha, které se přezdívá „Aljoša“, je postavena na vršku nad městem. I přes špatné počasí jsme odtud mohli přehlédnout většinu Murmansku. Obchodní přístav, kde se dnes vykládá především uhlí, centrum a panelová sídliště, rozesetá na vršcích pravé strany Kolského zálivu. V Murmansku mnoho historických budov není. Jednak je to relativně mladé město, které v roce 2006 slavilo pouhých 90let od vzniku a navíc starý Murmansk, který byl dřevěný, byl za 2. světové války těžce vybombardován. Jako město nabyl Murmansk důležitosti až za války, kdy zde přistávaly konvoje se spojeneckou pomocí (do té doby Rusové používali Archangelsk) a neztratil ho ani po válce, kdy se stal základnou ruské Severní flotily.
Další den jsme se vydali do města na prohlídku. V centrálním muzeu jsme zjistili, že mají ve čtvrtek a v pátek zavřeno, tak jsme se vydali do Námořního muzea. V zásadě nenápadná budova – z jedné strany admiralita a z druhé muzeum. Expozice je ale pěkná, obsahuje velké množství exponátů a modelů. Chtěli jsme ještě přejet do Severomorska do muzea konvojů a muzea ponorky K21, ale bohužel do této oblasti je vstup pouze na speciální propustku, protože je to nynější kotviště Severní flotily. Vrátili nás z kontrolního punktu zpět a my jsme se podivovali ruské logice, že vyrobí muzeum v místech, kam se ani rodilý Rus bez propustky nedostane. Tak jsme si alespoň prohlédli dalších pár zajímavostí v Murmansku: Oceánografické muzeum, „Morskyj vagzal“, kapli ve tvaru majáku, zasvěcenou zahynuvším na moři v době míru a další. Po doplnění zásob a po provedení pár snímků okolí Murmansku jsme vyrazili k bojišti, tedy směrem na západ.
Naplánovali jsme, že začneme v zálivu Lica. Podezřelé bylo, že tam vedla železnice a široká asfaltová silnice. Po pár kilometrech za odbočkou z hlavní silnice byl kontrolní punkt. Vstříc nám přišel nějaký oprýmkovaný námořní důstojník a chtěl po nás propustku. Tu jsme samozřejmě neměli a tím naše cesta tímto směrem skončila a tak jsme se alespoň vyfotili u cedule „Zaozersk – kolébka atomové podmořské flotily“. Rozhodli jsme se, že prozkoumáme bojiště v okolí řeky Lica. Měli jsme kvalitní dobové mapy s nakreslenými směry postupu a s obrannými body. Než jsme našli místo na spaní, bylo už pozdě večer a tak jsme terénní průzkum nechali na druhý den.
Po snídani jsme vyšli na vršek nad místem, kde jsme spali a zjistili jsme, že je to bývalý „Stützpunkte“ S4b německé 3. horské divize. Úpatí vršku bylo obehnáno ostnatým drátem. Podle hustoty ostnů jsme usoudili, že jsou to zásoby ještě z dob I. světové války, protože stejný typ jsme nacházeli při minulých expedicích v Karpatech. Zákopy, pozorovatelny, kulometná hnízda a zbytky po zemljankách byly dobře patrné. Další věc, která nás překvapila, bylo to, že některé části zákopů byly vybetonované a na strážní stanoviště byly použity ocelové, často pozinkované oválné prefabrikáty. Po prohlídce tohoto obranného bodu jsme se vydali na „Stützpunkte“ S4c – osamělý kopec v krajině. První, na co jsme narazili, byla obrovská jeskyně vylámaná ve skále. Měla dva zalomené vchody vyztužené betonem. Cement na výrobu betonu se pravděpodobně vozil ve 200 litrových sudech, protože jsme jich několik i se zatvrdlým obsahem našli poblíž. Na samotném kopci byly opět zákopy z pečlivě vyrovnaného kamene, ostnatý drát a podobně. Po obědě jsme se vydali na „Stützpunkte“ G3 a G2, cestou jsme přebrodili jeden z přítoku řeky Lica. Byl na něm patrný zbytek starého dřevěného mostu. I na opěrném bodě G3 jsme našli hromady ostnatého drátu a kamenné zákopy. Ale navíc zde byly betonové pevnůstky s ocelovými střílnami a na jednom úseku, který byl, podle kráterů, obzvláště těžce dobýván i několik stabilních plamenometů. K těmto plamenometům vedl rozvod ocelovými trubkami z jeskyně, ve které byl s největší pravděpodobností sklad hořlavin. Na zpáteční cestě jsme objevili ještě místo, kde se nacházela „baterie“ 50mm německých minometů. Usoudili jsme tak podle nálezu asi 10 kusů bedniček od minometných granátů. K bodům S1 a S2 jsme už nešli. Jednak doba pokročila a hlavně nebylo jednoduché se v členitém, zalesněném, potoky a bažinami protkaném terénu zorientovat.
30. července jsem se vydali na rekognoskaci „ruské“ strany bojiště. Ještě jsme se moc nezmiňovali, že Rusko je země památníků – na tu či onu bitvu, na ty či ony vojáky, letce nebo námořníky. Dokonce jsme našli památník padlých v době anglo-americké intervence v roce 1919! A tak i zde u řeky Lica je obří památník v místech, kde byl zastaven postup německo-finských vojsk v roce 1941. U něj se nachází hřbitov, kde je pochováno množství rudoarmějců a další stále přibývají. Mnozí mají společný hrob, kde bývá napsáno například: „Zde je pochováno 125 vojáků nalezených v roce 2004“... Na hledání a pohřbívání padlých pracuje přes léto celý tým lidí s částečnou podporou armády.

Po prohlídce hřbitova jsme pokračovali v terénním průzkumu bojiště. Jako orientační bod jsme hledali zbytky mostu přes Licu. To se nám po velkém úsilí podařilo – byly to dva ubohé dubové kmeny zaražené na břehu. Dále jsme se vydali na vyvýšeninu přes kterou útočil německý 138. pluk. Nesmírně náročný plán, kdy horští myslivci museli zdolat téměř kolmou stěnu, počítal jistě s momentem překvapení z nečekaného směru útoku. My jsme se touto „cestou“ vydali a i když jsme byli v podstatě nalehko, tak nám to dalo pěkně zabrat. Z druhé strany je tento terén pozvolný a tak Rusové mohli včas přisunout posily a německé jednotky vyčerpané náročným výstupem odrazit. Posledním místem, které jsme navštívili, byl dominantní vršek v prostoru, kde byli horští myslivci zastaveni. Ruské zákopy zde byly primitivní, jednoduché a mělké, ale zato ve čtyřech liniích!
Obava, abychom se nedostali do časové tísně, nás donutila tyto nesmírně zajímavá místa opustit a vydat se k norským hranicím. Cestou jsem projížděli města jako „Sputnik“, „Pečenga“ nebo „Nikel“ – dnes vesměs přeměněná v obrovská kasárna námořní pěchoty. Za zmínku stojí jen to, že v Pečenze je německý vojenský hřbitov, kde je pochováno 12000 padlých vojáků Osy – převážně Rakušanů.

Zpracoval: Jiří Kučera

První díl
Třetí díl
První část fotografií z expedice
Druhá část fotografií z expedice
Třetí část fotografií z expedice