EXPEDICE MURMANSK 2006
(3.díl)

Když už jsme byli tak daleko na severu, tak jsme dle plánu vyrazili k Nordkapu. Na této nejsevernější skále Evropy postavili Norové turistické centrum, kde je zmínka o konvojích a o potopení německého bitevního křižníku Scharnhorst. A od tohoto mysu jsme pak až domů stále směřovali na jih. Další drobnou zastávkou byla Alta. Nevelké město, kde také jeden čas kotvil bitevní křižník Scharnhorst a bitevní loď Tirpitz. V Altafjordu, byla obávaná bitevní loď napadena a poškozena britskými miniponorkami. Na tuto událost je tam malý pomník a také muzeum, které bylo kupodivu v době naší návštěvy v cca 20:00 zavřené.

Větší zastávku jsme udělali až v Tromsø. Je to vcelku malebné město se světovou raritou – kruhovým objezdem v tunelu. Poblíž Tromsø ve fjordu Sørbotn poblíž ostrůvku Håkøya byl konečně Tirpitz 12.11.1944 potopen britským letectvem za použití pum Tallboy. Zajímalo nás, jak místo posledního kotviště vypadá dnes. Norové vrak Tirpitze po válce rozebrali do šrotu, přesto jsme na pobřeží nalezli různé zbytky železa (řetězy, snýtované části konstrukce apod.) Ve vodě je stále patrný zbytek mola, ze kterého byl Tirpitz rozebírán. Silným zážitkem byla i návštěva kráteru o velikosti malého rybníku po pumě Tallboy, která minula cíl. Je zde i malý památník, který je tvořen kusem pancéřového plátu. Co byl pro nás v celém Norsku docela velký kontrast oproti Rusku, bylo že všechny památníky, i ty které oslavují Norské vojáky, odboj nebo spojence jsou spíše malé a decentní, jako by si Norové nechtěli tuto dobu raději připomínat.
Poslední velkou plánovanou zastávkou byl Narvik. Kdo ze zájemců o historii 2. světové války by neznal alespoň zhruba boje o Narvik? První, co jsme navštívili po příjezdu do Narviku, byl hřbitov. Nikoliv z nějakých morbidních choutek, ale z důvodu, že na něm byly vojenské sekce všech bojujících stran – Norů, Britů, Francouzů, Poláků i Němců dohromady. Všechny sekce jsou dobře udržované a překvapilo nás množství náhrobků, kde bylo napsáno v překladu „Neznámý vojín (námořník)“. Poté jsme šli do centra, podívat se do Vojenského muzea. Muzeum je pěkně udělané a je doslova přeplněno exponáty z pozemní, námořní i letecké techniky a jejich částí. Protože zbýval ještě čas, tak jsme si prošli město a úplnou náhodou jsme objevili betonovou pozorovatelnu s výhleden na vjezd do fjordu. Jen jsme se dohadovali, zda je původní norská, nebo ji Němci vybudovali po okupaci v rámci „Atlantického valu“.
Navečer jsme se rozhodli, že se zajedeme podívat do Rombaken fjordu, kde bylo potopeno několik německých torpédoborců. Tyto lodě se účastnily německé invaze do Norska, s tím že vezly německé vojáky pro invazi do Narviku. Už samotný německý plán byl riskantní – torpédoborce neměly tolik paliva, aby se mohly vrátit zpět a musely čekat na pomalé zásobovací lodě. Tyto lodě ale padly za oběť britskému námořnictvu a německé torpédoborce zůstaly bez paliva i munice poblíž Narviku. Loď bez paliva a munice je snadný cíl a tak po protiútoku spojenců a bylo všech 10 německých torpédoborců potopeno ve vodách fjordu.
K našemu velkému překvapení jsme nalezli velmi zachovalou příď německého torpédoborce Z2 „Georg Thiele“, který byl potopen 13.dubna 1940 vlastní posádkou poté, co vystřílel veškerou munici. Námořníci a vojáci ustoupili do hor. Příď leží na pravoboku, zachovalo se zábradlí, pacholata, upevňovací řetězy a podobně. Dno přídě je poškozené, jak Z2 najel na břeh. Protože jsme poblíž našli vhodné místo k noclehu, rozhodli jsme se, že se zítra vydáme na vrcholky cestou, kterou ustupovali němečtí námořníci a vojáci.
Další den, 4. srpna bylo krásné počasí a my jsme se od přídě Z2 vydali téměř kolmo vzhůru pravděpodobně na kótu 713 „Sildviktoppen“. Cesta to byla náročná a vysilující. Mnohdy jsme museli lézt po čtyřech, chytajíc se sporé vegetace. Menší odpočinek jsme si udělali při překračování rudné železnice. Překvapilo nás množství kuliček železné rudy, kterými jsou koleje doslova obsypány. A pak zase nahoru. Nakonec jsme dosáhli nějaké vyvýšeniny, ale nebyli jsme schopni určit, jestli jsme opravdu na vrcholu nebo ne, protože další skála se zvedala na obzoru. To už bylo jasné, že jsme poněkud podcenili množství zásob, které jsme s sebou nesli. Měli jsem strach zejména o vodu, ale té bylo na vrcholu naštěstí dost z tajících ledovců. Když bylo jasné, že další vrchol už nedobudeme, tak jsme se obrátili nazpět. Dolů do šlo daleko rychleji, protože jsme našli pevnou cestu, která vedla k jezeru Sildvik.
Tím jsme měli za sebou nejdůležitější cíle a zastávky Expedice Murmansk. Domů nás čekala ještě dlouhá cesta. Na ní jsme se zastavili v Leteckém muzeu v Bødo, Vojenském muzeu v Tronheimu, prohlédli si město Mora, Upsala, Stockholm a podobně. O navštívených muzeích by se dal napsat samostatný článek.
Expedice Murmansk proběhla od 15.7. do 13.8.2006, celkem jsme najeli 9759 kilometrů (denně průměrně 325 kilometrů) a spotřebovali 774 litrů nafty. Expedici jsme si, jako obvykle, hradili z vlastních úspor. Touto akci jsme si opět rozšířili obzory o neuvěřitelně rozsáhlém druhoválečném konfliktu. Znovu, jako už tolikrát, nás udivovalo v jakých nehostinných končinách a s jakými obrovskými oběťmi obě znepřátelené strany bojovaly. A opět jsme se přesvědčili, že je něco zcela jiného číst nebo vidět nějaké bojiště ve filmu a pak ho osobně navštívit…

Jiří Kučera

P.S. Pokud čtenář objeví v článku nějakou věcnou chybu, či ví o nějakém důležitém doplnění, rádi ho zveřejníme, aby uvedené informace byly co nejpřesnější.

První díl
Druhý díl
První část fotografií z expedice
Druhá část fotografií z expedice
Třetí část fotografií z expedice